Minimální významový distinktivní rys, popř. prvek schopný odlišit jeden lexém od druhého. Nemá přímou oporu ve formě a ve své funkci metaznaku není součástí přirozeného jazyka. Tohoto termínu užívali pod vlivem fonologické teorie a metody vyčleňování distinktivních rysů fonémů nejprve (v 50. a 60. letech 20. stol.) američtí antropologové a etnolingvisté F. G. Lounsbury, W. H. Goodenough aj., později (zejména v 60. a 70. letech 20. stol.) s ním pracovali strukturně orientovaní lingvisté B. Pottier, E. Coseriu, M. Bierwisch, G. Leech ad. S. byl chápán jako platný pro jedno ↗lexikální pole a vyčleňoval se na základě různých typů opozice. V č. jazykovědě podobný termín už dříve použil V. Skalička, své „séma“ však chápal jako minimální formálně‑sémantický prvek, později jako významovou jednotku s přímým vztahem k formě. V novodobé č. lexikologii pracují s termínem s. J. Filipec, I. Němec, F. Čermák ad. Filipec usouvztažňuje termín s. s termínem ↗sémém.
S. mají funkci především diferenciační, často reflektovanou v rámci ↗slovníkové definice. Zpravidla se rozlišují dva základní typy: (1) s. generický/identifikační, (2) s. diferenční/specifikační. Tak např. v rámci lexikálního pole se společným generickým s. ‘nábytekʼ lze k diferenčním s. lexému židle (jejichž kombinace lexém významově odlišuje i od velmi blízkých členů téhož lexikálního pole taburet, lavice, kanape aj.) řadit ‘k sezeníʼ, ‘na noháchʼ, ‘pro jednu osobuʼ, ‘s opěradlemʼ (srov. ✍Pottier 2009:120-121). Pomocí sémů bývá popisována zejména nocionální, kognitivní významová složka, ojediněle též složka pragmatická (viz ↗lexikální význam). Např. u adj. malý, velký lze určit s. náležící ke kognitivní významové složce, tj. + prostorovost, +/- kvantita, u adj. maličký, velikánský k nim přistupuje s. patřící k pragmatické složce, tj. + expresivita.
Někdy se pokusně vydělují typy další, např. s. integrační/klasifikační, tj. s. vyššího stupně abstrakce zařazující lexém do obecných sémantických souvislostí (např. Furdík v ✍Ondrusovi & Horeckém ad., 1980:37-38: +/- propriálnost, +/- konkrétnost, +/- počitatelnost, +/- životnost, +/- kolektivnost, +/- látkovost). U slov konstrukční povahy se navíc někdy přihlíží k s. valenčním, popř. kolokačním, které zohledňují spojitelnost (↗kolokabilitu) lexému s určitou omezenou třídou lexémů, např. u verba ležet je v základním významu valenčním s. (v subjektové pozici) ‘o živých bytostechʼ, v odvozených významech ‘o předmětechʼ, ‘o zeměpisných objektechʼ apod. S. společný více lexémům, jehož prostřednictvím dochází k jejich spojování v textu, někteří autoři označují jako s. průnikový (např. v pojetí Pottiera, Coseria aj.). Též ↗komponentová analýza.
